OCR ZÁVODY

Zajímá vás, jak jsem se dostala k focení extrémních závodů? Je to docela vtipná historka. Všechno to začalo tím, že se moje máma pomátla...

Ne, fakt. Myslím to vážně. Moje máma se rozhodla pravidelně sportovat. Poznala pár bláznů ze SRTG Praha a ti ji přemluvili, aby vyzkoušela Spartan Race. Po prvním závodě se domů vrátila plná modřin a odřenin a všichni jsme si mysleli, že už bude klid. Omyl! Z naprosto nepochopitelného důvodu se rozhodla, že zkusí Spartan Race podruhé, protože to prý napoprvé málo bolelo nebo já nevím proč. A aby toho nebylo málo, tak pobláznila i moji sestru, aby se přihlásila také. No a já zrovna neměla nic jiného na práci, tak jsem vzala foťáky a jela s nimi.

Bylo to takové trochu spontánní rozhodnutí, takže jsem si předem ani nezjišťovala žádné akreditační podmínky. Jela jsem se vlastně jen kouknout, ale nějakou shodou náhod jsme zaparkovaly skoro hned vedle stanu s velkým nápisem PRESS. Hmm, tak proč ne. Šla jsem se zeptat, vyfasovala kartičku a po akci poslala pár fotek. Jenže fotky shledaly takový úspěch, že jsem od té doby nevynechala jedinou akci Spartan Race Czech Republic a dokonce sem tam zajedu i do zahraničí.

A jak vlastně probíhalo to osudové první focení? Tak zaprvé - neměla jsem nejmenší ponětí, do čeho jdu a co očekávat. Zadruhé - byl to zatím nejbahnitější závod, který jsem fotila.

Ve zkratce - většinu dne jsem se hystericky smála a vykřikovala, že to je jedna velká banda magorů. Následně jsem jela domů naboso a s vyhrnutými kalhotami, aby ze mě v autě neteklo bahno. Do nepromokavých vysokých bot mi totiž nateklo bahno vrchem. Fakt mě nenapadlo vzít si s sebou oblečení na převlečení.

Že to byl poměrně silný zážitek můžete poznat i podle úplně první kapitoly Fotografova deníčku, která vznikla krátce poté pod názvem Fotografova příručka pro přežití extrémního závodu.

Možná někoho z Vás logicky napadá otázka, jestli už taky běhám OCR závody, pokud zrovna nefotím? Odpověď zní ne. Já mám totiž rozum. Já je neběhám, já je chodím. To je zásadní rozdíl...